Marta a profesor II

Část druhá: Něco za něco Lilo jako z konve, ale naštěstí se dalo zaparkovat u chodníku přímo před dotyčným podnikem. Vypnula motor a sledovala potůčky vody zaplavující přední sklo. Otázka, jak překonat i krátkou vzdálenost a nepromoknout jako hastroš, se stala aktuální. Ohlédla se, jestli na zadním sedadle nezůstal pohozený časopis. Než to stačila zjistit, vyrušilo ji zaťukání na okénko u dveří řidiče. Profesor stál pod deštníkem a nahlížel dovnitř, v očích otázku: Tak vylezete, nebo ne? Ustoupil, aby mohla otevřít dveře a znovu se přiblížil a podržel jí stříšku deštníku nad hlavou. Kdysi kdosi řekl, že z auta se nedá elegantně vystoupit. Svatá pravda. Přestože neomaleně využila nabízenou pomoc tím, že mu nejdříve vrazila kabelku a chytla se nastaveného lokte, protože měl tím pádem obě ruce plné, stejně si nemohla být jista, že mu její krátká úzká sukně neumožnila výhled ,až tam‘. „Zdá se, že jste se připravil lépe než já,“ poznamenala omluvně, „Na deštník jsem nevzpomněla.“ Přeběhli plavající chodník a konečně se ocitli v příjemném suchu. „To jste na mě tam venku čekal?“ napadlo ji. Otřepal deštník na rohožku a po chvíli zápolení se mu podařilo ho složit. Její otázku odměnil ironickým pohledem. „Opravdu si myslíte, že bych v tom lijáku stál na chodníku?“ No, nemyslela si to, ale mohl zalhat. Místo toho dodal: „Zrovna jsem přijel.“ Číšník zapálil svíčku uprostřed stolu pro dva. V intimním přítmí pod cihlovou sklepní klenbou zmizela nervozita z mokrého příchodu a Marta si mohla svého společníka konečně nenápadně prohlédnout. Ocenila, že se ze svetru a džín vyloupl do ležérního obleku a ani jí nevadilo, že mu chybí kravata. Z tváře mu zmizel černý nádech strniště a při větším přiblížení z ní vanula voda po holení. Znamená to, že i on musel věnovat nějaký čas úpravě svého zevnějšku. Minimálně dvě minuty na holení. Uklidnilo ji, že v tom není sama. Vypadal působivě. Opět výrazně lépe, než očekávala. Otevřel jídelní lístek a vzápětí začal lovit v kapse saka, dokud nevytáhl brýle. Vlastně ani se skly na nose nevypadal zle. „To ty počítače,“ řekla. Vzhlédl a nechápavě nakrabatil čelo. „Vaše dalekozrakost…“ upřesnila. „Tu mám od dětství,“ poznamenal stručně. „Máte vybráno?“ Přikývla. Sklapl jídelní lístek. „Takže si uděláme jasno, abychom se později nedohadovali. Vaši podmínku ohledně placení neberu vážně. Pozval jsem vás, proto platím. Protesty se nepřijímají.“ „Mám jen praktickou poznámku.“ „Prosím.“ „Nevybral jste právě levný podnik. Vzhledem k současné situaci ve školství předpokládám, že mám větší příjmy než vy. Takže svoji útratu platím sama. Námitky se neberou v úvahu.“ Opřel se, ruce položené na desce stolu zaklesl prsty do sebe. Zdálo se, že souhlasí. Pak otevřel ústa a tlumeným hlasem pronesl: „Na vaše příjmy seru. Nejsem kluk, abych nevěděl, co si mohu dovolit.“ Zatvářila se, jakoby jí zaskočilo do koláčové dírky a nezmohla se na nic. Aby zmírnil dopad svého prohlášení, řekl: „Víte co? Uděláme dohodu. Vy se vyhnete feministickým kecům a já nebudu používat výrazy, které drásají váš jemnosluch. Platí?“ „Nejsem feministka,“ namítla dotčeně. „Jste si jistá? Z vašeho dnešního vpádu čišel feminizmus na sto honů.“ „Co vás potom přimělo zvát mě na večeři?“ podivila se upjatě. „Potom jsem se vám koukl do očí.“ „Nechápu, co s tím mají moje oči společného.“ „Ještě vám to nikdo neřekl? Nevadí, k tomu se dostaneme později…“ Přerušila ho zlomyslným smíchem. Dotyčné oči, do té chvíle pohoršeně vyhaslé, se rozsvítily. „Tak na to vám holky letí?“ Nechápavému pohledu dodatečně vysvětlila: „Na povídačky o očích a podobné nesmysly?“ „Nevím, na co mi holky letí,“ usadil ji poměrně chladným tónem, „jisté ale je, že čas od času se některá zamiluje. Není to vždycky příjemné, ale patří to už k rizikům povolání.“ „A někdy se takové riziko dá i vydržet, co?“ odměnila se kousavostí. „Jste ženatý?“ „Byl jsem.“ „Hm…takže žádná překážka. Děti máte?“ „Jedno,“ odpověděl nevrle. „Poslyšte, máte v hlavě dotazník a odškrtáváte kolonky?“ „Tak nějak. Dělám si jasno. Pořád ještě vyšetřujeme případ mé sestry, vzpomínáte? Měl jste přednést obhajovací řeč.“ Debatu přerušil číšník, který se dostavil pro objednávku. S ohledem na změnu plátce Marta narychlo uskrovnila svá přání směrem do cenově přijatelnějších sfér a doufala, že to její společník nepostřehl. „Obhajoba už zazněla,“ odpověděl, když číšník zmizel i s deskami jídelních lístků a uvolnil tak prostor na poměrně malém stole. „Snažil jsem se vám vysvětlit, že nemohu za to, co se holkám odehrává v hlavě. Nebo spíš někde jinde. Mluvila jste o tom se sestrou? Možná, že je jednou z postižených a zaměnila sen za skutečnost.“ „Dost možná, i když ona to popírá. Víte, co mi řekla, než jsem ji zmlátila? Že na vaši podmínku přistoupí.“ „Že mi dá?“ ožil. „Prozraďte mi konečně, jak vaše sestra vypadá. Je vám podobná?“ „Trochu, možná. Nevím.“ „Nemůže být. Pamatoval bych si ji. Každopádně jí vyřiďte, že se zkouškou jí to moc nepomůže. Jinak mi bude potěšením.“ Ráda by se mu provrtala čelem a přečetla si, co se píše uvnitř. Vsadila by boty, že není tak nevinný, jak se staví. Už měla na jazyku otázku, ale znovu ji vyrušil číšník, tentokrát s nápoji. Po jeho odchodu se chopila skleničky a upila Mattonku. „Neříkejte, že jste s žádnou studentkou nikdy nic neměl!“ zaútočila škodolibě. „Neříkám.“ Opřela se lokty o stůl a naklonila se blíž. „Tak s barvou ven! Kolik jich bylo?“ Neuvědomila si, že pod rozepnutým kabátkem se v této pozici stává výstřih halenky výkladní skříní. Upozornil ji na to pohled, kterým tam bezostyšně sklouzl, aby zjistil, jak dráždivé jsou krajkové půlměsíce, podpírající oblé kopečky a zakrývající jejich nejzajímavější části. Obezřetně se narovnala a odkašlala si, aby to vypadalo, že ten pohyb učinila právě kvůli tomu. „Jste už dost dotěrná. Co je vám do toho?“ Zasmála se. „Nevykrucujte se!“ Opřel se o lokty a napodobil její předchozí pozici. „Zeptám se taky. Kdy jste naposledy souložila?“ Polkla. „Nemyslím s vaším vibrátorem, ale se skutečným chlapem,“ s požitkem dodal vysvětlení jako třešinku na dort a kochal se pohledem na ni. Znovu si odkašlala. „Také se mi zdáte dost dotěrný. Zřejmě bude něco ve vzduchu…“ Tentokrát se zasmáli oba. Potom chvíli mlčeli a Marta se tvářila, že ji zaujal interiér podniku. A matematik se nenamáhal začít nějakou inteligentní konverzaci. Do toho přišlo jídlo. „Pár jich bylo,“ navázal mezi dvěma sousty nečekaně na předchozí téma. „Něco vyšlo z jejich iniciativy a něco z mojí, kajícně přiznávám. Teď vy.“ „Přitahují vás mladé dívky? Hodně mladé?“ „Myslíte, jestli nejsem pedofil? Nevšiml jsem si. Zatím každá, s kterou jsem si něco začal, byla patřičně vyvinutá.“ Provokativně jí zabodl pohled na konec fazónky saka. „Čím vyvinutější, tím lépe. Myslím, že nejsem pedofil. Co máte ještě v dotazníku?“ Trochu zápasila s hráškem, tvořícím součást oblohy. „Nic?“ odtušil a konstatoval: „Takže mi můžete odpovědět.“ Tázavě pozvedla oči plné předstírané ztráty paměti. Jakouže otázku to má na mysli? „Hm?“ pobídl ji. „Já už odpověděl. A upřesňuji: Za tu dobu, co učím, jich bylo pět nebo šest. Jste na řadě.“ Zřejmě se ještě nezbavila amnézie. Těžko kdo mohl vidět jasnější případ… Zlomyslný škleb poškubával smyslnými koutky jeho úst. „Mám to říci za vás?“ Zamrkala. „Dobře, vezmeme to formou testu s tím rozdílem, že odpovědi označím sám. Za prvé, stav – svobodná.“ „Proč myslíte?“ „Nemyslím, vím. Stačí si trochu všímat. Kdybyste byla vdaná, představila byste mi sestru i příjmením, nejen křestním jménem. A potom, ženy obvykle nosí snubní prstýnek. Pochybuji, že byste si ho záměrně sundala před výpravou za zhýralým profesorem.“ „Skoro jsem zapomněla, že logika je vaším chlebem.“ Mile se usmála, doufajíc, že zadrnká na strunu mužské ješitnosti a obrátí předmět hovoru. Neseděla však u stolu se sklerotikem. „Za druhé,“ pokračoval a viditelně ho to bavilo, „povolání. Jste buď živnostnice nebo umělkyně na volné noze, protože si pořád stěžujete na čas. Znamená to, že pro vás pracovní doba nikdy nekončí. Je to tak?“ „Trefa, Colombo!“ zasmála se. „Slušelo by vám víc to druhé, ale trochu mě mate, že pracujete s chemikáliemi.“ Teď už byla opravdu překvapená. „Jak jste na tohle přišel?“ „No, když jsem si nasadil brýle, abych přečetl jídelní lístek, všiml jsem si vašich rukou. Co děláte?“ Rozpačitě pohlédla na usvědčující končetiny. Měla by používat rukavice… „Fotky,“ odpověděla stručně. „Na občanky, do pasu a s dortem se svíčkama?“ „Tak nějak.“ „Co vám na tom zabírá tolik času?“ „Dělám i jiné fotky. Občas někde vyjdou. Zítra v osm musím jednu hromádku odevzdat.“ „Pořád v jednom kole,“ poznamenal sarkasticky, „ani na chlapa vám nezbývá čas.“ „Zdá se, že mi vidíte až do žaludku,“ ušklíbla se. „Co když jste se přepočítal?“ „Ještě níž!“ upřesnil škodolibě. „Žádného chlapa nemáte a nejspíš držíte půst už hodně dlouho.“ „Pletete se,“ zalhala. „Ale stejně by mě zajímalo, z čeho jste tak usoudil.“ Odsunul stranou prázdný talíř, naklonil se přes desku a zadíval se jí do očí. „Protože si přejete, abych vás, sakra, dá se to vůbec říct slušně?“ Předstíral, že přemýšlí. Mezi tím se stačila připravit na nejhorší, takže ji nešokoval, když předvedl výsledek usilovné práce mozkových závitů: „Osouložil.“ „Jistě,“ namítla klidně, ale stálo ji to nepředstavitelné úsilí. Jen se nedat vyprovokovat! „Proto jsem naplánovala večeři na hodinu. To se dá hodně stihnout…“ Provokativně se zadívala na ciferníček na zápěstí. Víc jak půlhodina v čudu! Může si být jist, že v osm vstává od stolu a odchází. Pozvedla oči, aby se setkala s vilným pohledem, a vítězně se usmála. Nenechal se vyvést z míry a nestydatě na ni mrkl. Protože dojedl, chopil se sklenice s minerálkou, kterou si dal ze solidarity s dámou, přestože přijel taxíkem. Marta se ještě chvíli potýkala se zbytky na talíři. Pozoroval ji a opravdu se mu líbila. Měl sice odjakživa slabost pro blondýnky, ale tahle bruneta ho upoutala okamžitě, jakmile ji spatřil. Mahagonové kudrny vypadaly jako čertovská hříva a duhovky barvou i teplotou připomínaly Nescafé. Jemně tvarované rty se zdály jako stvořené pro… no, když si to představil, elektrické mravenčení mu ježilo chlupy. Navíc ho rajcovalo uvádět ji do rozpaků, které tak obratně zakrývala. Cítil z ní energii a vůli a bavilo ho po kouscích ji lámat. I kdyby z toho nic nebylo, ten pocit stojí za to. Kromě toho, není všem dnům konec. Někdy se prostě jen podaří připravit si půdu pro příště… „Co máte proti chlapům, nebo snad proti sexu?“ zeptal se, ačkoliv mu bylo jasné, že tahle ženská nebude mít ani proti jednomu vůbec nic. Šestým smyslem v ní tušil skrytou sopku. Naoko lhostejně potvrdila jeho domněnky: „Nic. Je to tak, jak jste sám ráčil postřehnout. Prostě nemám kdy.“ „Promiňte, ale musím se zasmát. Vy nemáte čas na sex? Většina lidí to dělá v noci. Sice nevím proč, ale je to tak. Vy nemáte čas ani v noci?“ „Večer obvykle únavou padnu a v noci spím jako zabitá,“ odpověděla věcně. „Chápu. A když to na vás náhodou přijde, znáte způsob, jak si pomoci i bez chlapa. Zajímavý život. Jste s ním spokojená?“ Odložila vidličku a nůž rovnoběžně na prázdný talíř a pečlivě si ubrouskem osušila rty. Působivé. Ještě chybělo, aby je pomalu přejela špičkou jazyka… Znovu se významně podívala na hodinky, ale věřil, že s tímhle si poradí. Drzost se mu zatím vždycky vyplatila. Marta se pohodlně opřela a zeptala se: „Vážně vás to zajímá, nebo jenom provokujete?“ „Obojí.“ „Hm. Vy sám jste na tom lépe, že se do mě tak navážíte? Jste odkázaný na příležitostný sex se studentkami, nebo máte stálou partnerku?“ „Rozvedl jsem se teprve nedávno. Stálá partnerka je to, čemu se vyhýbám jako čert kříži.“ Zatvářila se vševědoucně. „Aféry se studentkami byly příčinou vašeho rozvodu?“ „Sakra, jste těmi studentkami posedlá nebo co? Žere vás to, nebo vzrušuje? Jestli chcete, mohu vám vyprávět, co s nimi dělám a hodně si vymýšlet.“ „Nejspíš by to bylo poučné, ale už k tomu asi nebudete mít příležitost,“ odpověděla klidně a pohled zavadil o ciferník. „Žere mě to, protože se mě to osobně dotýká.“ „Osobně?“ „Myslím mé rodiny.“ „Tak víte co? Dám vám čestné slovo, že až ke mně přijde na zkoušku Alice Nečasová, nenechám se svést, i kdyby mi tancovala nahá na stole. Už jste klidnější?“ „Trochu.“ „Ale něco za něco!“ Překvapeně pootevřela ústa. „Tvrdil jste, že s výsledky zkoušek nekupčíte!“ „To také nemám v úmyslu. Musí aspoň něco umět, abych ji mohl nechat prolézt. Chci odměnu za to, že jí neumožním, aby… Jak jste se to vyjádřila? …Aby mi byla po vůli.“ „To je sprosťárna!“ „Jo,“ zasmál se. „Dejte mi hodinky a klíčky od auta.“ Bylo to absurdní, přesto mírně znejistěla. „Mám tomu rozumět tak, že máte širší rejstřík, než jen mravnostní delikty?“ „Vy tomu rozumíte velmi dobře, vážená.“ Opět nestoudně mrkl. Položil na stůl ruku dlaní vzhůru a vyzývavě zastřihal prsty. „Tak prosím!“ Z jejího výrazu se na chvíli nedalo nic vyčíst. Pak vzala spodní ret mezi zuby a zamyšleně si ho kousala. Tváře se zavlnily čertovinou. Hmátla po kabelce a než se vzpamatoval, měl v dlani chladný kov i s ovladačem alarmu. Potom si pomalu stáhla hodinky přes zápěstí, jakoby rolovala punčochu se stehna, a spustila stříbrný náramkový tah vedle klíčků. Netušil, že něco takového může zapůsobit na jednu z jeho tělesných součástí, která až dosud odpočívala sice v příjemném očekávání, ale v klidu. Zůstali jeden na druhého zírat. Myslel to jako srandu a ona to určitě tak pochopila. Teď ho dostala. „Co by člověk pro rodinu neudělal, že?“ řekla s nevinným úsměvem. Nezávazné poštívání získalo jiný rozměr. Útroby prolila horká vlna. Přivolal číšníka, objednal láhev červeného a za spropitné požádal o přeparkování auta. Hodinky upustil do kapsy a poklepal na ni. „Tady zůstanou do konce večera.“

další povídka      zpět do menu    





X: